Ze stínu chaty se odlepily dvě mužské postavy, neslyšně přelezly potok a ponořily se do hloubi lesa. Muži směřovali zpátky po cyklostezce až k Randavici, kde začali stoupat po staré Coburgovské stezce na severovýchodní část Malé Stožky. V určitém místě odbočili do změti lesa, našli malou skalní stěnu a po jejím zdolání se octli u vchodu jeskyně. Ve vstupním sále jeden z nich prozkoumal komín, zatímco druhý se vydal do snižující se chodby.

Další foto naleznete zde

„Zase vidím za soumraku na pozadí šedejch mraků mlčenlivej zástup kamarádů..." zpívají v jedné ze svých písní bratři Ryvolové. Letos na jaře jsme se přidali ke slovenským kamarádům a rázem nás byl taky zástup ale rozhodně ne mlčenlivý.

... zvláštní znamení touha, v  nohách tisíce mil, obzor kdo v očích nemá, nic nepochopil...

Další fotky si můžete prohlédnou zde

Pro začátek letošního putování se musím vrátit o mnoho let zpátky.

V říjnu roku 2000 se vydává trojice trampů do nitra Muránské planiny. Jeden den, jejich velkého vandru, je počasí nepříznivé a tak hledají útočiště ve známé boudě na Stožkách. Mokrá ponča nehřejí, mají žízeň, hlad a jsou unaveni. Další ranou se zdá být poznání, že bouda je již obsazena. Tato skutečnost ale záhy zcela mění polaritu, když zjistí, že se také jedná o tři české trampy (to už skoro zavání nádechem dobrodružství šesti trampů). Tito tři trampové (Jirka, Bobo a Zbynda) jim ihned nabídnou horký čaj (vylepšený rumem) a rozdělí se s nimi o zázemí v boudě. Pak se už konverzuje, tlachá a kecá, žere a chlastá.

Jedním z témat pokecu bylo i focení a tak se Jirka a já (byl jsem jedním z těch tří) dohodneme, že se sejdeme v největším českém fotoobchodě - U Škody. Tak se záhy stalo a po celou dobu jsme udržovali kontakt.

V sobotu ráno přijíždíme do Margecan tím nejlepším lůžkáčem v celé historii našeho putování. Nejenže tam bylo více místa, ale v noci fungovala i klimatizace a dalo se normálně spát. Velká pochvala.

PRÁÁÁÁSK!!!! PRÁÁÁÁSK!!!!   Dva výstřely rozervaly noční ticho v údolí a ozvěnou se lámaly o hřbety kopců. Pytláci, napadlo mě, když jsem jako blesk vyjel ze spacáku a přilepil hlavu na moskytiéru, doufaje, že v té tmě něco uvidím. Hlavně aby oni neviděli nás. Zalepené oči se marně snaží vidět něco konkrétního. Až teď!!! Ježiši, to snad ne!!! Baterky, a míří přímo k nám!!!

Turistika ako má byť...  Skaly, hmla, reťaze a sedem statočných s miernou opicou sa vydáva na najexponovanejší úsek Poľských Tatier zvaný Orlia Prť. Mohla som to všetko tušiť a predpokladať, lebo Palyno a Kiďak hovorili niečo o náročnej túre, ale vždy sa dá otočiť vždy sa dá vrátiť a bla, bla, bla. Ale keď v piatok večer pri višňúfke a pigve (mimochodom už možno šiestej kapurkovej) nás Poliaci varovali, že tam padol sneh, že cesta tam barzo trudna, mohla som to priam vedieť!

Letošní plánování vandru mi dělalo těžkou hlavu. Zima byla dlouhá a na horách leží  spousta sněhu.

To byl také důvod, proč jsme zvolili Bukáče. Za normálních okolností tady panuje poměrně nedostatek vody, ale po letošní zimě bylo jasné, že vše je jinak. Bobeš sehnal někde odkazy na webkamery z polské strany, a my mohli pozorovat, jak ze dne na den mizí sněhová pokrývka z hřebene Bukáčů.