PRÁÁÁÁSK!!!! PRÁÁÁÁSK!!!!   Dva výstřely rozervaly noční ticho v údolí a ozvěnou se lámaly o hřbety kopců. Pytláci, napadlo mě, když jsem jako blesk vyjel ze spacáku a přilepil hlavu na moskytiéru, doufaje, že v té tmě něco uvidím. Hlavně aby oni neviděli nás. Zalepené oči se marně snaží vidět něco konkrétního. Až teď!!! Ježiši, to snad ne!!! Baterky, a míří přímo k nám!!!

Taxi

Letos jsme kupodivu neměli zpoždění. Topič si musel být vědom, koho veze, protože do Košic jsme dorazili včas. Pro případ zpoždění byl vypracován plán „B" a posléze mi byl nabídnut i plán „C". Těsně před příjezdem jsem vytočil číslo mobilu, abych dotyčnému oznámil, že v pohodě stíháme autobus, ale už bylo pozdě. U východu z nádraží čekal Osif Otlak, který nás vměstnal do svého terénního Dodge a vyrazil směr Herľany. Zapomněl jsem podotknout, že tentokrát jsme přijeli čtyři - Tomáš, Bobo, Jirka a moje maličkost.

Vzhledem k  tomu, že další erupce gejzíru měla být už za 33 hodin, tak jsme chvíli váhali, zda čekat, ale pak zvítězila naše neposedná povaha a rozhodli jsme se vyrazit vstříc novým dobrodružstvím. A tak jsme u taxikáře zaťali sekyru.

Voda

Mezitím se na parkovišti začala hromadit auta a lidé s houbařskými košíky nebo batohy na zádech mířili do lesa. Naštěstí nikdo nešel směrem, kam jsme směrovali my.

Vyrazili jsme po zelené směr Rankovské skály. Bylo krásné, slunečné ráno a kolem božský klid.

Na Rankovských skalách jsme potkali skupinu asi 7 žen, které jsme viděli ráno na parkovišti. Ze skal byl nádherný výhled do daleka a do hluboka. Nechtěl bych tam zahučet.

Nádherně zabarvené listí jen přispívalo ke skvělé náladě a my se pozvolna přesouvali na místo, kde jsme zamýšleli strávit noc. Bohužel, při příchodu na Menší vrch jsme zjistili, že pramen je vyschlý.

Naštěstí chytrá krabička GPS ukázala další nedaleký pramen hned za kopcem. Přesouváme se, abychom po půlhodině zjistili, že i tento pramen je na suchu. Nezbývá než jít dál. Vím, jaký pramen nás čeká, a taky vím, že minule byla ta voda špatná. Cestou potkáváme cyklistu, který nám potvrzuje, že je to letos s vodou velmi špatné. Když mu sdělím, kam míříme, tvrdí, že ani tam voda není. Já si to místo ale pamatuji s velmi dobrou a bohatou vodou.

Pozdě odpoledne docházíme velmi unaveni na Nižný Laš, kde sice vidíme ve studni hladinu vody, ale asi o 5 m níž. Zbývá poslední místo, k němuž se upíná moje naděje. Pak budeme muset sejít do údolí.

Velmi vyčerpaní docházíme na Horný Laš. Odkládám batoh a ihned mířím ke studánce. Nevím, kdo při nás stál, ale nacházíme první místo s vodou. Studánka je sice pobořená, ale voda je tu dobrá.

Začíná se stmívat, a tak se všichni vydáváme hledat si místečko na spaní. S Tomášem máme premiéru, protože poprvé na vandru budeme spát v hamace. Chvíli trvá, než vybereme správné stromy a tak dostavujeme při baterkách. Jirka s Bobem to mají jednodušší tak mezitím stačili rozdělat oheň a uvařit čaj. Všichni jsme totálně zdrchaní, žízniví a hladoví.

Popíjíme čaj a k tomu nějaký ten veselý kalíšek. Dneska (stejně jako každý následující den) si to zasloužíme.

Vaření se ujímá Jirka a vykouzluje skvělé těstoviny.

Zalézáme do pelechu a každý se těšíme, jak si znavená těla odpočinou. Tedy možná ostatní, ale já se při jedné otočce ve spacáku náhle ocitám o půl metru níže. Blbě jsem zavázal popruhy a málem jsem se octl na zemi. Tak si při světle čelovky dávám záležet, aby se podobná situace už neopakovala. Za nedlouho se nocí nese jen čísi chrápání a nedaleko troubí jeleni.

Opálový důl

Ráno je jako malované. Po snídani nabíráme kurs opálový důl. U zpola poničeného pomníku potkáváme rodinku se dvěma dětmi a hlava rodiny nám oznamuje, že „nám nechal hořet oheň, abychom si mohli opéct buřty". Na mou poznámku, že nehodláme nic opékat, nereaguje a míří k autu. Vydáváme se na obhlídku hořícího ohně. Poblíž není žádná voda, tak alespoň rozhrneme a udusáme ohniště. No, „táborníci na rodinném výletě". Pokračujeme dál a v lese narážíme na skupinu Ponků lezoucích po kolenou a cosi sbírající do košíků. Bukvice! Na oběd nebo večeři to asi nebude, tak tedy zřejmě prodej. Alespoň něco.

Za chvíli jsme u štoly Josef, kde opět potkáváme „tábornickou rodinku". Tentokrát bez ohně.

Za nedlouhou se vyškrábeme do opálového dolu. Dole stačím rychle prolézt dvě rozvětvené štoly a už se těším na zítřejší prolézačku. Nahoře nás čeká nemilé překvapení. Není tu voda. Štola s  vodou je téměř suchá, jen bahno zbylo. Nezbývá, než sbalit saky paky a tradááá dál. Jirka s Tomem vzpomínají na místo, kde jsme ze silnice viděli potok a tak se vracíme. Cestou nacházíme spadané ořechy a otrháváme si pár jablek. Vydáváme se proti proudu a nacházíme prima flek. Ještě je světlo, takže následuje zaběhaný rituál. Postavit spaní, připravit dřevo, oheň, vařit čaj, nezapomenout na veselé kalíšky a pomalu se přichystat na večeři. Jsme zašiti v údolí, vedle pěkný potok, nádherné počasí, co si ještě přát....

Po večeři ještě dlouho žvaníme, ale pak hurá na kutě.

V noci slyším, jak se kolem pase vysoká. Jeden kus se nebezpečně přiblížil, mám strach, aby se nám nezamotal do provazů od přístřešku. Rozsvěcuji baterku ve směru onoho zvuku. Následuje rychlý odskok a splašený úprk kamsi. Pak už je klid.

Praporec

Ráno je opět na jedničku.

Mapa říká, že můžeme pokračovat kus proti proudu potoka a pak narazíme na modrou. Tak se také stalo. Značka je tu ale dost nestabilní. Mizí a zase se vynořuje. Konečně přicházíme na červenou. Ta je pro změnu zase rozježděná od lesnických strojů, ale není to tak strašné. Modrá obloha a sluníčko jen podtrhují nádhernou barevnost červeno-zeleno-žluto-zlatavých listů. Tenhle podzim se opravdu vydařil. Zanedlouho přicházíme na sedlo Grimov laz, kde se chvíli vyhříváme na kládách. Nezbytná kontrola studánky nám hlásí, že tady voda je. Pokračujeme přes Obracanou studňu (voda není) až k chatě pod Praporcem, kde voda teče krásně. Tak tady zakotvíme.

U chaty je nově udělaný přístřešek a na kraji lesa zaparkované auto. Předpokládáme, že jsou tu někde lesní dělníci. Louka vypadá jako stvořená ke spaní, ale najít na ní rovné místečko je nadlidský úkol. Nakonec chlapci nachází flíček v  lese, což je rozumnější řešení. Máme spoustu času a tak připravujeme oheň a děláme čaj.

Večer se pomalu přiblížil, tak je opět čas na večeři (a veselý kalíšek). Se spokojeným žaludkem se ukládáme ke spánku a kolem panuje výsostné ticho.

Valentina

Noční klid nebyl ničím narušen a ráno nás opět vítají sluneční paprsky. Dnes máme namířeno do Údolí obrů. Vydatná snídaně, čaj na cestu a před námi je pořádný sešup. Zelená značka tady míří dolů opravdu strmě. V jednom z výmolů před námi mizí pořádně velká užovka. Odhaduji, že má téměř metr. U Kukoreliho chaty si dáváme pauzu a za chvíli vstupujeme do Údolí obrů. Cestou náhodně nalézáme nedávno postavený kemp se skvělou studánkou. Obědváme a domlouváme se, že opustíme značku, abychom se mohli držet vody. Cesta sice vede po asfaltu, ale co naplat.

Pozdě odpoledne docházíme k bývalé myslivně Valentina, která je nově opravena. Nově natažená omítka a barva se příliš nehodí ke starým oknům a celkovému charakteru stavby. Ale proti gustu...

Nejdůležitější je přítomnost vody. Kousek za chatou nacházíme ohniště s rozpadlou lavicí a o pár metrů dál i místo na spaní. Předpokládáme, že ráno může někdo přijet. Všude kolem je spousta suchého dříví, takže za chvíli plápolá oheň a vaří se první čaj. Dnes konečně vařím já a zítra se, díky odebranému jídlu, budu jen vznášet. Oheň krásně hoří, takže dost dlouho žvaníme, než jdeme na kutě.

Pytláci ?

PRÁÁÁÁSK!!!! PRÁÁÁÁSK!!!!  Dva výstřely rozervaly noční ticho v údolí a ozvěnou se lámaly o hřbety kopců. Pytláci, napadlo mě, když jsem jako blesk vyjel ze spacáku a přilepil hlavu na moskytiéru, doufaje, že v té tmě něco uvidím. Hlavně aby oni neviděli nás. Zalepené oči se marně snaží vidět něco konkrétního. Až teď!!! Ježiši, to snad ne!!! Baterky, a míří přímo k  nám!!!

Přes moskytiéru vidím 6-8 pohybujících se baterek z kopce naším směrem. Musím vzbudit kluky! Protírám si oči, rozepínám moskytiéru a bos stojím na jehličí. Noční chlad mě dokonale probral, tak se snažím vyhodnotit situaci. Pátrám ve směru, kde jsem viděl baterky, ale nic se neděje. Chvíli poslouchám a znovu pečlivě zaměřuji zrak do onoho místa. Nic. To není možný, říkám si v duchu, jasně jsem ta světla viděl. Zalezu do hamaky a zkontroluji ten směr. Zase baterky! Tady něco nehraje. Znovu rozepínám moskytiéru a najednou BLIK a docvakne mi to.

Osa mojí hamaky je proti kopci. Je jasná noc a svítí miliony hvězd. Ve směru „baterek" jsou stromy tak vysoké, že kmeny sahají nad obrys kopce. A za kopcem svítí hvězdy. Jak jsem se vysoukal ze spacáku, rozhoupal jsem trochu hamaku, což způsobilo, že stromy střídavě zakrývaly a odkrývaly hvězdy.  A když k tomu ještě přičtu průhled přes moskytiéru, je efekt pohybujících se „baterek" téměř dokonalý.

Mám velkou kliku, že jsem kluky nevzbudil, to by bylo řečí.

Hoblík

Díky nočnímu story ráno ležím déle, než je mým zvykem. Ostatní v noci sice spali, ale vstávat se jim stejně nechce. Tohle je první ráno, kdy je trochu pod mrakem.

Najednou je slyšet zvuk motoru šplhajícího do kopce. Jede sem auto. Najednou jsme všichni vzhůru a čekáme, co se z toho vyklube. Přijíždí Niva, objíždí chatu a zastavuje za ní. Někdo otevírá kufr a pak dlouho nic. Najednou se kufr zavírá a je slyšet startování pily. Ba ne, to není pila, ale motorová kosa. Nějaký chlapík začal kosit louku. Určitě o nás neví a jsme jen kousíček od něj. Rychle se oblékáme, potom já a Jirka jdeme za lesákem domluvit se kvůli ohni.

Když mu sáhnu na rameno, chlapík se evidentně leká, zastavuje kosu a sundává přilbu. Je to mladý kluk. Zdravíme se s ním a po chvíli zdráhání přijímá naše pozvání na čaj. Debatujeme o všem možném. Mezitím se stačíme nasnídat a zabalit. Ještě nám poradí kudy se vydat a za chvíli se vydáváme vstříc dalším dobrodružstvím.

Cesta nás zavedla až k chatě pod Oblíkem, kde byla i tekoucí upravená studánka. Oblík dostal okamžitě přezdívku Hoblík. To jsme ještě netušili, že ho uvidíme skoro celý den. Jdeme dál po žluté, až na zelenou, která nás vede na Kuriu horu, kde je chata s perfektním přístřeškem, ohništěm i bohatým pramenem. Na půdě by se v nouzi nechalo i spát, ale je strašně brzy. A začal pofukovat studený vítr. Jdeme dál, přestože další pramen je až za Čiernou horou. Cesta vede do prudkého kopce a je lemována zajímavými skalisky. Je tu několik výhledů a téměř všechny míří na Hoblík. Stále je pod mrakem. Konečně přecházíme Čiernou horu a cesta začíná klesat. Za chvíli podle GPSky nacházíme i pramen. Kupodivu s vodou. Problém je s okolím. Je to tu dost otevřené a pěkně to tu fouká. Kluci by měli určitě problém najít místo na spaní. Všude jsou tu šutry, kořeny a mokro. Měřím, jak je to daleko k dalšímu prameni, a navrhuji ostatním přesun. Jsme sice uondaní, ale jdeme.

Přicházíme na místo, kde je vyznačena chata Koloros a pramen. Chata tu není. Nacházíme jen sotva stojící bývalý seník. Nikdo z nás tam spát nechce. Okolí nabízí poměrně dost pěkných fleků a voda je nedaleko. Je dobrá, ale stříška nad studánkou se brzy rozpadne. Začíná se stmívat, tak rychle stavíme tábor. Večeři vaříme u seníku, který nám posloužil jako zázemí se sedátky. Unaveni zalézáme do spacáků.

Sova

Noc proběhla v klidu a ráno je pod mrakem. Ve vzduchu je cítit vlhkost, ale neprší. Nezbytná káva a čaj nás nastartují a už stoupáme vzhůru. Za chvilku jsme v Hanušovském sedle, kde odbočujeme po červené směr Tri chotáre. Tou dobou už cestujeme v mraku. Je to úžasná atmosféra. Viditelnost místy tak do 20ti metrů. Siluety stromů vynořujících se a zase mizících v mlžném oparu jen dokreslují romantiku kolem. Jsme asi v tisíci metrech. Překračujeme vrchol Troch chotárů a pozvolna začínáme klesat. U chaty Fricka si dopřejeme krátký odpočinek a jde se dál. Odpoledne docházíme k chatě Sova. Zdejší verandu je prý možno použít pro nouzové přespání, ale vzhledem k jejímu stavu to nedoporučuji. Vedle chaty je ohniště a o kus dál krásný pramen. Je rozhodnuto. Nacházíme si místo v lese a s předstihem stavíme tábor. Sbíráme dříví a chystáme oheň. Před námi je poslední noc. Dnešní den byl ve znamení vlhkosti a tak horký čaj přijde k duhu. Během vaření večeře dopíjíme poslední zbytky „veselých kalíšků" a pak si vychutnáváme poslední jídlo. Oheň hoří parádně, tak klasicky žvaníme. Houknutí sýčka (nebo sovy) - na tomto příznačném místě - nám oznamuje, že se čas ponachýlil. Tak necháme dohořet oheň a jde se na kutě.

Konec

V noci zřejmě spadlo pár kapek, ale ráno je nadějnější. Obloha je napůl roztrhaná a místy vykukuje sluníčko. Poslední snídaně a poslední balení. Jirka marně hledá svou historickou vařečku, kterou dal večer odmočit do kotlíku. Nacházíme ji až za delší dobu několik metrů od původního místa a navíc silně ohlodanou. Loučíme se s místem a vyrážíme do pidlivizace.

Cesta se pozvolna svažuje a u Zbojnického hradu je to už slušný kopec. Pak docházíme do Ruské Nové vsi. První výjev, který vidím, jsou Ponkové s košťaty a lopatami v rukách. To je výchova. Sleduji malého Ponku, jak se rýpe prstem v  nose. Pak prst včetně „úlovku" mizí v ústech. Dobrou chuť.

Kolemjdoucího pána se ptáme, na spojení do Prešova. Během 5 min. přijíždí autobus. Jirka, který jde poslední, pouze zrychlí krok, aby stihl akorát nastoupit. To je logistika.

V Prešově se zanedlouho setkáváme s Bobešem, který se zájmem poslouchá naše vyprávění (o dalekých krajích). V očích se mu objevuje podivný lesk a srdce bije hlasitěji. Při loučení má jeho ruka sice pevný stisk, ale v hlase jakoby zjihl.

Do Košic přijíždíme hladoví a žízniví. Jdeme se projít po městě a stačíme navštívit nějakou tu kavárnu, obchod i knajpu. Po telefonické dohodě se opět scházíme s naším taxikářem, Osifem Otlakem, a jdeme společně na pivo, kde se až do odjezdu vlaku vykecáváme.

Tento podzim byl opravdu vydařený. Jak barvami, počasím, tak partou a atmosférou.

No, a tak se to vážně stalo.