Pro začátek letošního putování se musím vrátit o mnoho let zpátky.

V říjnu roku 2000 se vydává trojice trampů do nitra Muránské planiny. Jeden den, jejich velkého vandru, je počasí nepříznivé a tak hledají útočiště ve známé boudě na Stožkách. Mokrá ponča nehřejí, mají žízeň, hlad a jsou unaveni. Další ranou se zdá být poznání, že bouda je již obsazena. Tato skutečnost ale záhy zcela mění polaritu, když zjistí, že se také jedná o tři české trampy (to už skoro zavání nádechem dobrodružství šesti trampů). Tito tři trampové (Jirka, Bobo a Zbynda) jim ihned nabídnou horký čaj (vylepšený rumem) a rozdělí se s nimi o zázemí v boudě. Pak se už konverzuje, tlachá a kecá, žere a chlastá.

Jedním z témat pokecu bylo i focení a tak se Jirka a já (byl jsem jedním z těch tří) dohodneme, že se sejdeme v největším českém fotoobchodě - U Škody. Tak se záhy stalo a po celou dobu jsme udržovali kontakt.

1. den

Ráno ve vlaku pozorujeme vývin počasí (místy poprchává) a těšíme se na dohodnuté setkání s Bobešem. Máme jen pár minut na přestup. Nádražní rozhlas cosi skřehotá a my vyhlížíme Bobešovu postavu. Asi to bylo způsobeno radostí z  očekávaného setkání a zčásti i věkem, ale když rozhlas hlásí příjezd dalšího vlaku do stanice, tak místo Prešov slyším Bobešov. Kdoví, jak to bylo. Bobeš nám oznamuje, že máme kliku, protože špatné počasí končí a začíná lepší. To tvrdily i počasové servery, tak se necháme překvapit. Hrneme se do dalšího vlaku, který nás zanedlouho vyklápí v Hertníku, kde zahajujeme své putování.

Ze stanice je to ještě asi 2 kilometry do samotné obce. V parčíku si trochu odfrkneme, posnídáme a vyrážíme po neznačené cestě. Naše první kroky na Čergově.

Cesta vede po lesní asfaltce a, jak už to první den bývá, stále stoupá. Na chvíli se zastavíme u kapličky Sv. Anny a zase nahoru. Nebe vypadá trochu sychravě, ale neprší. Dokonce se obloha místy trhá. Míříme k jednomu bezejmenému místu v mapě, kde budeme nocovat. Jak se nakonec ukázalo, nebylo jednoduché najít flek, dle našich potřeb. Nakonec vše dobře dopadlo. Jsme schováni za terénní vlnou, kluci mají kus roviny na spaní, voda je nedaleko, zásob máme spoustu a oheň krásně hoří.

2. den

Ráno je překvapivě zalité sluncem. V klidu vaříme snídani, tlacháme a balíme. Dohadujeme se, že nejlepší bude vrátit se kousek zpátky, kde jsme viděli směrovou ceduli k  chatě Čergov. Šplháme lesní cestou a zanedlouho je před námi chata, kde je i poměrně dost turistů. No jo, sobota. Chlapci mají slinu, tak dávají pivo, já a Tomáš si dáme veselý kalíšek a všichni si kupujeme nějakou laskominu. Potřebujeme se dostat na hřeben, tak vyrážíme po modré, směr Minčol. Akorát uvolňujeme místo nově příchozím. Jsme od chaty sotva 20 minut, když v  kopci potkáváme prvního cyklistu. Na můj dotaz, jestli za ním jede ještě někdo, zařve, že asi 40 dalších. No, napočítal jsem jich 35. Byli pěkně roztroušeni, ale evidentně si to užívali i přes bláto, kterého bylo všude dostatek. Zřejmě cítili blízkost chaty a vidina dobrého moku jim dodávala sílu přežít. Z  vrcholu Čergova cesta pokračuje lehkým terénem kolem vrchu Velká Javorina do sedla Lysina, kde si dáváme oběd. Pak dále přes Solisko, Horošovík a nepříjemným padákem dolů do sedla Priehyby. Tady se zasekáváme s hledáním vody. Z toho kopce dolů nás všechny pěkně bolí nohy. Nakonec se přesunujeme k Vlčímu potoku, kde nocujeme.

3. den

Ráno je polojasné. Vracíme se do sedla Priehyby a pokračujeme po modré. Po necelém půlkilometru nacházíme nově zbudovaný pramen (8.8.2014), který proto není ani v mapě. Proč nikoho z nás včera nenapadlo jít hledat do kopce? Líbí se nám zdejší ráz krajiny. Nádherné loučky se střídají s  lesním porostem a rozmanitost stromů to ještě podtrhuje. Oproti běžným lesům je tady navíc hojně zastoupena bříza, javor, habr a jedle. Zvláště teď je to v barevnosti podzimu patrné. Odpoledne se začíná zvedat vítr.

Docházíme k chatě pod Minčolem. Je tady voda, ohniště a posezení, dokonce se nechá spát i v  jednom koutě zezadu chaty, ale my budeme spát venku. Kousek odtud je nádherný plac, tak toho využijeme. Večer stále fouká, tak jsme zvědavi, co to přinese.

Máme skvělý oheň, všude kolem je spousta dřeva, stačí se jen ohnout. Blízkost vody umožňuje Zbyndovi, aby zadělal těsto a následně se pustil do knedlíků. Než vykynou, přijde vhod veselý kalíšek a samozřejmě spousta příhod a tlachání. Báječná atmosféra. Jak kdysi prohlásil Kousek: „ My si to tu užíváme a naše ženy zatím trpí doma na gauči u televize.“

Vítr nás zahnal brzy do pelechu, tak jdeme sbírat síly na další den.

4. den

Foukalo celou noc. Ráno kupodivu vítr ustává a vykukuje sluníčko. Konečně. Jdeme přímo vzhůru na Minčol, odkud je krásný rozhled. Měníme značku na červenou a pokračujeme na Malý Minčol. Cesta, kromě nabídky krásných výhledů i úžasných louček, je velmi příjemná i svým charakterem. Trochu připomíná schody. Do kopce, rovina, do kopce, rovina... Velmi mi to vyhovovalo. Vybíráme si místo, kam svítí sluníčko, a obědváme. Na Malém Minčolu opět měníme značku zpátky na modrou. Na sluníčku je krásně, ve stínu je díky pofukujícímu větříku o poznání chladněji. Modrá vede z části po udržovaném loveckém chodníku. Jiné části jsou naopak kvůli probíhající těžbě svedeny z původní cesty a značka vede po cestě rozježděné od lesních strojů. Pozdě odpoledne uhýbáme před Čekošovem a nacházíme potok a místa na spaní. Následuje rituál vybalování, zabydlování, sběr dřeva, oheň a tvorba pokrmu. Na tomto vandru se už stalo každodenní zvyklostí, že večeře je prostě výborná. Kluci jsou skvělí kuchaři.

5. den

Ráno se vracíme na modrou a pokračujeme až do osady Livov. Chlapci se cestou živí nadějí na otevřenou hospodu, ale po příchodu do obce je všechno jinak. Žádná tu není. Nezbývá než jít dále. Modrá vede do kopce a tak pozvolna stoupáme. Cesta je tu špatně značená a tak za jedním rubaniskem značka mizí. Pokračujeme podle navigace a zhruba po hodině jsme opět na značce. Když vidíme, jakou cestou přichází (rozježděná plná černého bahna a páchnoucích louží), jsme rádi, že tento úsek se nám náhodou podařilo obejít. Vycházíme z lesa a před námi jsou v kopci krásné louky. Čierna jedlina. Je rozhodnuto, tady zůstaneme. Poblíž má být potok, tak se rozdělujeme a hledáme místo na spaní. To se ukazuje jako poměrně náročný úkol. Potok je totiž schován v dost srázném úvozu, takže přístup k vodě je poměrně komplikovaný. Nezbývá než hledat dál. Po dost dlouhé době nacházíme vhodné místo, kde je i úroda hřibů. Zřejmě bonus za prodělanou námahu. Svou polohou, klidem a atmosférou to u mě bylo nejlepší místo vandru. Jsme pořádně vyhládlí, takže Tomáš předvádí své mistrovské umění. Vůně ohně se mísí s vůní jídla a další vonnou ingrediencí je jedna ze Zbyndových dýmek. Navrch samozřejmě neodmyslitelně patří veselé kalíšky. Po dnešním dni jsme velmi utrmáceni, takže rádi zapadneme do kanafasu.

6. den

Ráno je boží. Sluníčko prozařuje les a mezi kmeny jsou nataženy jednotlivé paprsky. Jako by nás sluníčko vyzývalo, abychom si na ně rozvěsili své prádlo. Tak tedy obracím spacák a pro jistotu ho dávám přes natažený provaz. Co kdyby. Přestože slunce krásně svítí, příchod podzimu je znát. Bez teplého spacáku by se nikdo z nás nechytal. Kupodivu ani tady neteče teplá voda při ranní hygieně, takže probuzení je dokonalé. Ranní káva jen vylepšila už tak skvělou náladu.

Přicházíme do osady Kríže, kde je sice kostel, ale žádná knajpa. Chlapci mají smůlu. Za osadou se značka prudce zvedá do mlází v kopci. Podle vyšlapanosti soudím, že naposled tu táhl Napoleon. Hrůza. Naštěstí tenhle kopeček není tak dlouhý. Po nějaké době přicházíme k  poutnímu místu u Žobráka. Konečně místo, kde budou vyslyšeny naše modlitby. Dáváme si nějaký pamlsek a za chvíli už lezeme po rozhledně Žobrák. Shora je sice dobrý výhled, ale zanedlouho okolní stromy přerostou rozhlednu. Snad proto je dole vybudován bytelný kruhový základ pro novou. Pokračujeme po červenomodré až na Šoltýsovu polanu, kde modrá jde dolů. Zůstáváme na červené a míříme na Bukový vrch, v jehož blízkosti máme vyhlídnutý pramen. Cestou opět procházíme několika polomy. Na Bukovém vrchu odbočujeme po špatně značené žluté a přicházíme k místu, kde kdysi býval pramen. Teď je tam jen vyvrácený strom a pramen je zřejmě stržen. Čas se krátí a musíme se rozhodnout co dál. Nakonec se vydáváme na nedaleké místo, kde jsme spali první noc. Přicházíme až za tmy, ale to příliš nevadí. Před námi je poslední večeře. Kruh se uzavřel.

Já a Tomáš jsme se zbavili všeho jídla, zbývající chlapci zůstávají ještě den navíc, tak nějaké zásoby mají. Dopíjíme zbytky „veselých kalíšků“ a jdeme do hajan.

7. den

Ráno je polojasné. Poslední balení znamená kompletní reorganizaci batohu a optimalizaci do vlaku. Nebýt foťáku, tak ho na zádech ani necítím. Přesně víme, jaká cesta nás čeká dolů. Jediné co nevíme přesně, kdy nám jede nějaký spoj. Po snídani se loučíme se zbytkem výpravy a vyrážíme. Máme v plánu se ještě řádně umýt a celkově „zcivilizovat“. Do Hertníku přicházíme s dobrou časovou rezervou, abychom jeli za chvíli autobusem. Pak už jen cesta do Prešova, bloumání po městě, jídlo, setkání s kpt. Bob Ashem, přejezd do Kysaku, nudné čekání a cesta domů.

A pak další čekání, abychom se dozvěděli, jak dopadla 2. úderná skupina.